Menu
Menu
Prodejní galerie obrazů
Píše se srpen 2020 a v Liberci vzniká nová krásná prodejní galerie nesoucí název ELI GALLERY, kterou zakládá malířka a výtvarnice Žaneta Elisová.
Cílem galerie je pořádání výstav, prodej obrazů a rozmanitých uměleckých děl, ať českých tak zahraničních umělců.
Prodejní galerie obrazů ELI GALLERY je srdcem které tepe pro umění. Místem kde se prolínají jak umělci silných zvučných jmen, tak dáváme prostor a možnost se prosadit i všem začínajícím tvůrcům. Chceme, aby si zde předávali rady a zkušenosti a nesli tu správnou vlnu, na kterou jsme všichni naladěni.
Návštěvníkům chceme poskytnout příjemné a útulné prostředí, kde si v klidu mohou prohlédnout umělecká díla a my můžeme poradit nebo doporučit. Konečný výběr je vždy ale na samotném kupujícím a jeho osobních pocitech.
Umění nemusíte chápat, do umění se stačí zamilovat!
Žaneta Elisová - můj příběh
zakladatelka galerie
Mé jméno je Žaneta Elisová a už jako malé dítě jsem ráda malovala. 🙂
Takto by se to vlastně dalo celé popsat velice stručně a nelišilo by se to od spousty dalších dětí. Děti rády malují, jsou plné fantazie a nadšení a vůbec se nebojí se svým obrázkem pochlubit. Ale pak, jako když mávne kouzelným proutkem, to utichne. Začínáme se měnit v dospělé a fantazie, čas a chuť vzít do ruky pastelky, štětce, barvy zmizí. Jenže ne u každého.
Přečíst celý příběh… Ve škole jsem nikdy moc nevynikala, tedy kromě toho vymyslet co největší lumpárnu a tudíž jsem dobrá v tom být častým hostem na koberečku v ředitelně. A pak jsem uměla malovat. Jednička tam byla více než jistá. Přišla třída devátá a rozhodování kam jít, co se mnou bude.
Umělecká škola byl můj sen. Budu si jen malovat a nebudu se učit, to je přece jasné. Dala jsem si přihlášku, vyplnila testy, přidala k tomu svých deset nejlepších obrazů a čekala.
Vzali mě, paráda!!!!
Jenže oni mě nepochopili. Já chtěla malovat a ne se učit chemii a matiku. A tak jsem do školy moc nechodila.
Zavolal si mě pan ředitel, že takto to nejde, že se se mnou budou muset rozloučit. Ale mám prý talent, a tak mě doporučí na uměleckou průmyslovku do Jablonce nad Nisou. Prý už nemusím dělat talentové zkoušky, a že tam na mě budou jistě přísnější. No nebudu dlouho zdržovat, ale já tam zase nechodila. Málo malování a moc učení. Tak jsem se opět s uměleckou školou musela chtě nechtě rozloučit. Doma přišel nůž na krk a zlatnický obor byl jasnou volbou. Tak jsem zlatnice, uf. Ale já chci malovat…Přišla puberta, kluci, 12 let práce ve zlatnictví…na malování času moc nezbylo. Pak první velká láska a narození syna Kryštofa.
Prostě normální život. Jenže každá pohádka má svůj konec. Po 12 letech přišel konec vztahu, a jelikož mi umělci ve znamení ryb jsme povahy citlivé a nosíme vše uvnitř, můj žal se mi dostal pod kůži a odnesla jsem to zdravotně. Po operaci jsem byla doma tři měsíce a byla to hrozná nuda. Vzala jsem do ruky po dlouhé době štětec a namalovala obrázek, který jsem vyfotila a dala na fb s obrovskou obavou, zda se neztrapňuji. Během chvilky spousta nadšených komentářů a to byl onen zlom. Začala jsem malovat každý den. Nemyslela jsem na nic jiného než na malování – co si vymyslím, co tam bude, jaké barvy použiji. Netrvalo dlouho a přišla první zakázka, pak druhá, třetí…nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem, že se ve mně zase probouzí to dítě, co chce tvořit a bez bázně se se svým dílem pochlubit.
Zhruba po roce mi volá kamarádka, zda bych nechtěla mít svoji výstavu. Cože, jako já?
Jasně že jo. Plná obav a nervozity jsem do toho skočila a bylo to úžasné. Obrazy se prodávaly a já byla šťastná. Psal se rok 2016. Od té doby jsem měla zhruba deset výstav a spoustu zakázek na obrazy. Byla jsem šťastná. Rok 2018 mi přinesl novou lásku, která vyvrcholila miminkem, malá Zoe je prostě pohádka a ta pohádka stále pokračuje. Je to skoro neuvěřitelné, ale já mám prostě štěstí na skvělé lidi kolem sebe. A tak se stalo, že jsem potkala muže jménem Daniel Peterka.
Slovo dalo slovo, a jelikož má dceru, která se učí v USA a na prázdniny se vrací domů, chtěla vyplnit svůj čas nějakou tvůrčí činností. A tak jsme s Tarou začaly tvořit společný obraz. Danovi se moc líbil. Jako poděkování mi nabídl prostor v krásném komplexu nazvaném Živý dům, který projektoval samotný architekt Bořek Šípek.
Taková nabídka se prostě neodmítá. Krásný dům si prostě zaslouží galerii. A jsme u toho, jsme u splnění toho největšího snu a to je práce s umělci a všemi lidmi, kterým tento svět není úplně cizí. Za pomoci Dana, mého muže, přátel, rodiny, vzniká galerie, která ponese název Eli Gallery. Bude to místo pro všechny umělce, kteří jsou zajímaví, kreativní, osobití a mají co nabídnout. Doufám, že Liberec získá galerii, která bude pýchou města a lidé, ne jen liberečtí, ale ze všech možných koutů si do Eli Gallery najdou cestu. A třeba tam najdou jen příjemné popovídání. Já ale osobně doufám, že pochopí, když si koupí zajímavý a jedinečný obraz. Ten dokáže přinést do jejich domovů energii a něco jedinečného na co se budou s radostí dívat celý život. Ať už tomu rozumí nebo ne. Obraz je jako žena, nemusíme ho chápat, stačí, když se do něj zamilujeme.
Takto by se to vlastně dalo celé popsat velice stručně a nelišilo by se to od spousty dalších dětí. Děti rády malují, jsou plné fantazie a nadšení a vůbec se nebojí se svým obrázkem pochlubit. Ale pak, jako když mávne kouzelným proutkem, to utichne. Začínáme se měnit v dospělé a fantazie, čas a chuť vzít do ruky pastelky, štětce, barvy zmizí. Jenže ne u každého.
Přečíst celý příběh… Ve škole jsem nikdy moc nevynikala, tedy kromě toho vymyslet co největší lumpárnu a tudíž jsem dobrá v tom být častým hostem na koberečku v ředitelně. A pak jsem uměla malovat. Jednička tam byla více než jistá. Přišla třída devátá a rozhodování kam jít, co se mnou bude.
Umělecká škola byl můj sen. Budu si jen malovat a nebudu se učit, to je přece jasné. Dala jsem si přihlášku, vyplnila testy, přidala k tomu svých deset nejlepších obrazů a čekala.
Vzali mě, paráda!!!!
Jenže oni mě nepochopili. Já chtěla malovat a ne se učit chemii a matiku. A tak jsem do školy moc nechodila.
Zavolal si mě pan ředitel, že takto to nejde, že se se mnou budou muset rozloučit. Ale mám prý talent, a tak mě doporučí na uměleckou průmyslovku do Jablonce nad Nisou. Prý už nemusím dělat talentové zkoušky, a že tam na mě budou jistě přísnější. No nebudu dlouho zdržovat, ale já tam zase nechodila. Málo malování a moc učení. Tak jsem se opět s uměleckou školou musela chtě nechtě rozloučit. Doma přišel nůž na krk a zlatnický obor byl jasnou volbou. Tak jsem zlatnice, uf. Ale já chci malovat…Přišla puberta, kluci, 12 let práce ve zlatnictví…na malování času moc nezbylo. Pak první velká láska a narození syna Kryštofa.
Prostě normální život. Jenže každá pohádka má svůj konec. Po 12 letech přišel konec vztahu, a jelikož mi umělci ve znamení ryb jsme povahy citlivé a nosíme vše uvnitř, můj žal se mi dostal pod kůži a odnesla jsem to zdravotně. Po operaci jsem byla doma tři měsíce a byla to hrozná nuda. Vzala jsem do ruky po dlouhé době štětec a namalovala obrázek, který jsem vyfotila a dala na fb s obrovskou obavou, zda se neztrapňuji. Během chvilky spousta nadšených komentářů a to byl onen zlom. Začala jsem malovat každý den. Nemyslela jsem na nic jiného než na malování – co si vymyslím, co tam bude, jaké barvy použiji. Netrvalo dlouho a přišla první zakázka, pak druhá, třetí…nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem, že se ve mně zase probouzí to dítě, co chce tvořit a bez bázně se se svým dílem pochlubit.
Zhruba po roce mi volá kamarádka, zda bych nechtěla mít svoji výstavu. Cože, jako já?
Jasně že jo. Plná obav a nervozity jsem do toho skočila a bylo to úžasné. Obrazy se prodávaly a já byla šťastná. Psal se rok 2016. Od té doby jsem měla zhruba deset výstav a spoustu zakázek na obrazy. Byla jsem šťastná. Rok 2018 mi přinesl novou lásku, která vyvrcholila miminkem, malá Zoe je prostě pohádka a ta pohádka stále pokračuje. Je to skoro neuvěřitelné, ale já mám prostě štěstí na skvělé lidi kolem sebe. A tak se stalo, že jsem potkala muže jménem Daniel Peterka.
Slovo dalo slovo, a jelikož má dceru, která se učí v USA a na prázdniny se vrací domů, chtěla vyplnit svůj čas nějakou tvůrčí činností. A tak jsme s Tarou začaly tvořit společný obraz. Danovi se moc líbil. Jako poděkování mi nabídl prostor v krásném komplexu nazvaném Živý dům, který projektoval samotný architekt Bořek Šípek.
Taková nabídka se prostě neodmítá. Krásný dům si prostě zaslouží galerii. A jsme u toho, jsme u splnění toho největšího snu a to je práce s umělci a všemi lidmi, kterým tento svět není úplně cizí. Za pomoci Dana, mého muže, přátel, rodiny, vzniká galerie, která ponese název Eli Gallery. Bude to místo pro všechny umělce, kteří jsou zajímaví, kreativní, osobití a mají co nabídnout. Doufám, že Liberec získá galerii, která bude pýchou města a lidé, ne jen liberečtí, ale ze všech možných koutů si do Eli Gallery najdou cestu. A třeba tam najdou jen příjemné popovídání. Já ale osobně doufám, že pochopí, když si koupí zajímavý a jedinečný obraz. Ten dokáže přinést do jejich domovů energii a něco jedinečného na co se budou s radostí dívat celý život. Ať už tomu rozumí nebo ne. Obraz je jako žena, nemusíme ho chápat, stačí, když se do něj zamilujeme.